zážitky co stojí za zmínku

rugby naživo

26. října 2009 v 12:24 | Vendy
Včera jsem měla osobní premiéru. Poprvé v životě jsem viděla hrát rugby. Na mojí žádost, jsme totiž s mojí novou host-rodinkou vyrazili na stadion. Když jsem totiž dorazila poprvé na tělák, koukala jsem na rugby jako vyoraná myš, chtěla jsem to trochu poznat.
Byla to tedy akce blesk, na stadion jsme jeli naslepo, bez lístků, nebylo tedy jistě, jestli se tam vůbec dostaneme, ale Marc (host-taťka) tvrdil, že zrovna hrají dva nejlepší týmy z Aveyronu (kraje), Rodez vs. Decazeville. Na stadion jsme se dostali a dokonce jsme si i sedli, pár míst tam ještě bylo, ale dvě hlavní tribuny byly naprosto plné. To je něco, co se na českém fotbalu nikdy nevidí. A to prý Rodez je více na fotbal než na rugby.
Takže k zápasu. Jelikož pravidla moc neznám, v průběhu mi je Marc trochu vysvětloval, ale nemyslím se, že mi stihl říct všechno, navíc, on je víc přes ten fotbal. Hraje se 15 na 15 a zápas trvá dvakrát 40 minut, ale po každé polovině se pár minut přidává za prostoje. Účelem hry je prohodit šišatej míč prostorem mezi dvěmi vysokými tyčemi. V prohození se protihráči snaží zabránit tím, že vás prostě naberou/srazí/podkosí nebo jinak dostanou na zem. To se tam pak udělá velká hromada lidí, ze které čouhaj nohy, zadky a sem tam i hlava. Po takovéhle hromadě nejčastěji přicházelo na řadu přetlačování družstev, 8 na 8, prostě se hráči obejmou kolem ramen a snaží se co nejsilněji tlačit na druhé družstvo, pak se někde z pod nich vykutálí míč a hra pokračuje. Jedno z nejdůležitějších pravidel, které jsem postřehla už ve škole je, že se nesmí přihrávat dopředu, jenom za sebe, když někdo chce přihrát před sebe, musí ten míč vykopnout, ale jelikož je šišatej, připadalo mi, že to občas lítalo naprosto nesmyslným směrem.
Co se mě zaujalo poměrně hodně, bylo házení autů. Teda, ani ne tolik házení, jako spíš to následné chytání míče. Je tu z toho i jedna fotka. Jeden hráč z týmu byl vždy vyzvednut pár spoluhráči do vzduchu aby chytil balon, potom již klasicky následovala hromada těl na sobě.
Tolik tedy naprosto neodborné, ale zaujaté (fakt mě bavilo se na ten zápas koukat) zhodnocení rugby. Jo a mimochodem, Rodez vyhrálo 15:12, hohoooo.


aut

hlavni nadrazi v Rodez

17. října 2009 v 19:39 | Vendy
Ve ctvrtek odpoledne za mnou pribehl jeden spoluzak:
"Musim Ti neco ukazat, v jednom obchode maji napisy v cestine!"
"Jaks to poznal?"
"Je tam v jednom slove 'chršč' (rozumej Ř - nikdo neni schopny to vyslovit)"
Tak jsem se k tomu obchodu nechala zavest. Vubec jsem mu neverila, prislo mi to nelogicke. Ale mel pravdu. Nevericne jsem do te vylohy par minut koukala. Vyfotit jsem to proste musela, akorat jsem nemela fotak, tak jen do mobilu.


vidite tam ten vlak? a ceduli?

Zvrtnutý kotník

14. října 2009 v 9:43 | Vendy
Možná jsem se o tom už zmiňovala, možná ne, každou středu máme dvě hodiny sport. První část tohoto školní roku budeme jezdit na Trock, veřejné hřiště, a učit se rugby. Před první hodinou jsem si říkala, super, rugby jsem nikdy nehrála ani neviděla hrát, aspoň se zase naučím něco nového. Počáteční nadšení mě ale poměrně brzo přešlo. Netušila jsem co dělat a byla jsem v té pomatené hře poměrně ztracená.
Minulou středu jsem tomu ale konečně přišla trochu na chuť, probíhala jsem ostatním holkám bez větších problémů a když jsme se učili bránit, také mi to docela šlo. Když člověku něco jde, ihned ho to začne i víc bavit. Mé chvilkové nadšení ovšem nemělo trvat dlouho. Přišla na nás zase řada s obranou, vyrazila jsem tam poměrně suverénně, už jsem si totiž začínala věřit, což možná byla ta chyba. Slečnu jsem sice ubránila, vypadá to tak, že jí prostě sejmu na zem, nicméně jsem to neustála a na zem jsem letěla taky. To není zase tolik neobvyklé, stává se to poměrně běžně, chce to ale umět padat šikovně. Já se to ještě nenaučila. Letěla jsem tudíž velmi blbě až to v mém kotníku udělalo nechutně velké a hlasité "křup", že jsem na té zemi zůstala ležet a bála, že to křuplo doopravdy. Po pár minutách jsem naštěstí byla schopná se postavit, ufff. Oddechla jsem si, zlomené to není a třeba budu moct jít odpoledne i lézt...
Na lezení jsem opravdu vyrazila, usoudila jsem, že když můžu relativně chodit a zas tolik to nebolí, lezení bude v pohodě. Asi to nebylo úplně moudré rozhodnutí, ale na nemoudrá rozhodnutí nejsem žádný amatér. Lezení jsem si užila, chození mě sice bolelo, ale když jsem byla na skále, bylo všechno ok. Večer jsem dokonce pajdala už jen minimálně. Tak jsem nad tím mávla rukou a usoudila jsem, že to bude naprosto v pořádku během chvíle.
To jsem se ale trochu přepočítala, ráno po probuzení jsem myslela, že mi ta hnáta upadne. Zašla jsem si tedy pro jakýsi gel a obvaz a celý den ve škole jsem propajdala v žabkách, nemohla jsem se do normálních bot dostat.
Ted' už je to skoro v pohodě, jen je to takové celé modré...
 
 

Reklama